Ještě v pět hodin, než co se vymění služba, dostávám teploměr na změření teploty. V sedm hodin, poté, co už se vyměnila služba, nastává ten opravdový „frmol". Vystřídá se tu několik sestřiček. Jedna si přijde pro teploměr a změří mi tlak. Pak je tu dětská sestřička, za tou mám za chvíli přijít i s miminkem na zvážení a kontrolu pupíku. Pak je tu sestra na úklid košů. A možná, že ještě někdo další, už ani nevím kdo a na co.
Miminko je maličké, člověk se ho skoro bojí uchopit. Jdu za dětskou sestřičkou. Nejsložitější pro mě je miminko vysvléknout z těch jeho oblečků. Jednak vám miminko samo se svlékáním a později ani s oblékáním moc nepomůže. Je to pro něho nové a neobvyklé a tak brečí. A navíc je celé takové malé, nedrží hlavičku, všechno je křehké, tedy musím dávat pozor. Dětská sestřička ho zváží a kontroluje pupíček. Ukáže mi základní péči o miminko – jak ho přebalit a ošetřit.
Sestřičky a hlavně později doktor jsou celkem netrpěliví. Na pokoji jsem sama a když chodí na vizitu, tak musí čekat. Netváří se nijak trpělivě a já si připadám totálně nešikovná. Jsem nervózní. Děťátko samozřejmě začne brečet. V té chvíli se ale soustředím na knoflík, rukávek, chycení hlavičky, otočení, nohavičku atd. Je to teda „piplačka". A ještě mě „honí". Asi to zná každý maminka, která drží poprvé v rukou tak malého tvorečka. Ale o tom tu snad nemají ani potuchy a moc je to nezajímá…
Ráno je docela hektické – od 7 hodin se stíhá kontrola u dětské sestřičky, v 8 hodin dětská vizita, o půl 9 snídaně a v 9 hodin vizita šestinedělek. Kdyby mělo dítko hlad, nebo prostě hodně brečelo, musíte to nějak rychle zvládnout, případně nechat brečet. Vizita je přednější!
Miminko přikládám pravidelně k prsu, protože kolostrum je to nejdůležitější, co by mělo dostat, je to zdroj imunitních látek. Ovšem moc nezasytí. A další hlavní důvod pro pravidelné přikládání je již zmiňované nastartování tvorby mateřského mléka.
První den proběhl docela v pohodě. Zatím mi moc nejde přikládání k prsu. I přesto, že mi to dětská sestřička už párkrát ukázala a přiložila ho místo mě, tak nám to stále nejde. První den mi s přikládáním sestřička pomáhá. Bohužel ke konci druhého už se ohrazuje, že jsem tu už 3 dny (jako první den nejspíš počítá den, kdy jsem v porodnici porodila v 10 večer?!) a už bych to přeci měla umět! Jenže mě to prostě nejde! Připadám si neschopná, ale už se snažím sama. Poprvé. Podruhé. Potřetí. Počtvrté. Popáté. Konečně! Až později zjišťuju, že se „prcek" musí naučit správně přisát a že to není jen moje chyba. A ještě celých čtrnáct dní přikládáme minimálně natřikrát, než se přisátí podaří.
Je první den po porodu večer. Miminko bylo dosud docela hodné. Ale už skoro 24 hodin nedostává pořádně nic k jídlu a začíná být nevrlé. A brečí.. Konečně se mi ho podařilo uspat. A jdu si dát večeři. Když se kojí, je hlad. A tu přichází sestřička. Je milá. Ale říká, že mě jde ukázat koupání. Cože?! Tak mně se podaří chlapečka konečně uspat a ona mi jde ukázat koupání. Budiž… Snad si to budu všechno pamatovat…
Na porodnici se od pondělka maluje. Musíme se přesunout na oddělení lůžkové gynekologie a to hned ráno po vizitě. Ráno je vše jinak. Ještě stíháme kontrolu u dětské sestry a pak rychle přesun. Zdržím se, protože tu potkávám porodní asistentku, ke které jsem začala chodit na předporodní kurzy, ale nestihla je dochodit. Je to moc milá paní (asi nejpříjemnější z celého personálu) a snaží se mi ještě předat pár důležitých informací, které jsem kvůli nedochozenému kurzu nedostala. Naneštěstí se to moc nehodí. Nemám ještě nic sbaleno. A tak mě stěhují jako poslední. Dole jsme na pokoji tři. Tak to bude aspoň příjemná změna. Vizita prý bude v 9. A tak dávám chlapečkovi najíst, zatím „jen" kolostrum. Chudák, celou noc se budil a brečel. Přeci jen začíná mít čím dál větší hlad. Jsem z toho nervózní. Asi si řeknu o nějaký příkrm. A jsem nervózní z toho rychlého přesunu, všude mám poházené věci. Organizace tu je mizerná. Přeci musí vědět, že se nestěhuje jen maminka, ale i dítě. A navíc maminka, která právě porodila, a má z těch všech informací a rad v hlavě zmatek. Ani nikoho neurčili, kdo by stěhování řídil. Vše se děje tak nějak nahodile. Navíc mění plány a stěhování maminek zorganizují v nejméně vhodnou dobu. Jsme všechny totálně rozespalé, musíme se stihnout osprchovat před vizitou, musíme stihnout obě vizity, dát najíst dítěti, nasnídat se. Snažím se nakojit děťátko, protože vizita má prý být až v 9. Jenže z čista jasna přichází dva doktoři a sestra a jdou rovnou ke mně. Musím přerušit kojení. Jak to, že je tu vizita? Měli tu být až v 9? Teprve nyní zjišťuju, že každý den probíhají dvě vizity a v devět probíhá ta dětská. No, jen žádný stres…
Pan doktor mi dal malé množství umělého mléka na příkrm. Mají mi ho přinést. Chlapeček už je dost nervózní a brečí. Je problém ho utišit. Hlavně jsme tu už tři na pokoji. Nakonec se mi ho podaří uklidnit a chlapeček usne. Na návštěvu přichází teta. Za chvíli přichází má „oblíbená" dětská sestra. „Jdu vám ukázat, jak přikrmovat". „Ale on mi právě usnul," ohrazuji se. Sestra na chvíli znejistí, protože tu vidí někoho jiného, takže se snaží být příjemnější, ale moc jí to nejde. „No, já jsem s tím přišla teď, tak vám to teď taky ukážu!" Už toho začínám mít docela dost. Hlavně způsob jejího chování. Chová se jinak, protože tu někoho mám? Jinak by byla mnohem hrubší. A tak budím miminko a poprvé, sice jen trošku, přikrmujeme.
Přikrmujeme každé dvě hodiny celou noc. Dítko přesto stále pláče. Skoro celou noc nespí. Stále ho utišuju. Nakonec usíná asi v šest hodin ráno. Hurá, půjdu si konečně chvíli lehnout. Celou noc jsem nespala.
Když jsem ulehala s vidinou alespoň krátkého spánku, na něco zásadního jsem zapomněla. V sedm hodin začíná „frmol". A to ne ledajaký. Sestry z gynekologického patra už si na nás nabrousily svoje „drápy". Tohle jsem ještě nezažila: Otevřou se dveře a do pokoje se vřítí „komando" asi 5 sester. Každá se hrne do jiného rohu pokoje. Jedna s teploměrem a tlakoměrem. Další dětská, další co uklízí pokoje, další, co vynáší koše a nevím,kdo ještě, pět jich je určitě. Vřítí se do pokoje s obrovským hlukem. Snažím se jich všímat minimálně, protože jsem totálně rozespalá. Jenže se to nedá. Asi jsem vážně naštvala jednu sestru, že si dovoluju vůbec spát. Lítá kolem mé postele, a když vidí 1 kus na zem spadlého perlanového papíru, tak hartusí: „tak drahé a ono se to tu válí po zemi!" Běhá kolem mé postele a snaží se dostat ke zmíněnému papíru a sebrat ho. Je rozčílená ještě víc, protože papír je zatěžkaný kolečkem mé postele…
Tohle byl vrchol mého pobytu v porodnici. Jsem z toho už vynervovaná, unavená, dotčená… Poprvé chci už opravdu domů. Mám pocit, že mi opravdu nic nejde, jak by mělo:1) připadám si úplně nemožná při jakékoli manipulaci s miminkem, 2) stále mi ještě neteče mateřské mléko, 3) nejde mi koupání miminka, 4) skoro u každé manipulace, která se miminku nelíbí, miminko pláče, 5) atd. A navíc mě tu ještě za pitomý kus papíru na zemi seřve nějaká sestra-uklízečka! K slzám opravdu není daleko. Ani se nedivím, že miminko pláče možná víc, než je potřeba. Pokud cítí moji nervozitu, tak se to přenáší i na něho. Těším se domů, až si ho konečně užiju. Až si užiju kojení, oblékání, svlékání, přebalování, koupání. V porodnici na oddělení šestinedělí se to sice všechno rychle naučíte, je to takový rychlokurz péče o novorozence za 60 Kč na den, ale jste na pokraji svých psychických sil.
Ještě mě čeká poslední těžká zkouška. Miminku stále ubývá váha a já nemám mléko. Vlastně zjišťuju, že si myslím, že ho nemám. Opět se mi podaří ze sebe udělat úplného pitomce. Sestra zkouší, zda opravdu nemám mléko. A vida, ono tam je! No, prostě muselo zrovna někdy k ránu naskočit. Přeci bych poznala já i miminko, že už mám mléko! A teď musíme kojit a jíst „o sto šest", aby nás zítra pustili domů. Další dvě maminky, co tu se mnou leží, už dnes odchází a já tu nechci zůstat sama. Sice doma se budu muset o vše začít starat sama, ale za ty nervy to tu nestojí. Miminku musí přestat klesat hmotnost. Celý den a celou noc kojím každé 2 hodiny a vážím dítě před a po kojení na váze s ručičkou, která ukazuje tak všelijak. Je to perná noc. Ale dítě je spokojené. Konečně má „mlíčko".
Je to zvláštní situace. Dosud jsem byla vystresovaná, aby mateřské mléko vůbec naskočilo. Teď jsem zase vystresovaná z toho, aby miláček přibíral. Když už je jeden ukazatel v pořádku, vymění ho jiný, který není a kolem kterého se opět všechno točí. Přitom by bylo v podstatě jedno, zda půjdu domů o jeden den dříve nebo později. Ale na sestrách už je vidět, že by rády, abych už mohla jít. Možná to myslí dobře, přeci jen doma mi bude lépe. Ovšem já mám pocit, že mě tu stále někdo někam honí – „už ať to umí, jednou dvakrát jsme jí to ukázaly, tak šup pryč a žádné další otázky…"
Ale proč? Vše mi dochází až doma. Porodnice je prostě jeden velký rychlokurz péče o novorozence za 60 Kč na den. Nikde jinde se tak rychle nenaučíte pečovat o své čerstvě narozené děťátko. Taky nikde jinde si u toho nezažijete tolik stresu…
Poznámka nakonec: Chápu, že systém našeho zdravotnictví, včetně porodnictví, jen dělá, co může a to samé jeho zaměstnanci. Myslím, že zdravotní personál se snažil dle svých pracovních a osobních možností, ale některé sestry mohly být opravdu vstřícnější. Určitě většina z nich sama rodila a vědí, jak psychicky náročné je zejména období šestinedělí. Bohužel některé působily dojmem, že už na to opravdu zapomněly.
Poznámka2: Někomu možná přišla moje zkušenost odstrašující. Mně přijde spíše typická pro naše zdravotnictví, jen je emočně podbarvená, což se dá u maminky po porodu očekávat. Ve zdravotnickém prostředí si velmi často, hlavně vinou zdravotních sester, připadám, jako žáček v základní škole, nebo méněcenný jedinec, který postrádá jakoukoli soudnost o sobě a svém zdravotním stavu a svém jednání. Doktoři bývají většinou věcní a chovají se k vám, jako když mluví s dospělým svéprávným jedincem. Alespoň já mám zatím s doktory takovou zkušenost. Zato u zdravotních sester mám pocit, že mají stejný syndrom jako učitelky (tak, jak si je pamatuju, když jsem chodila do školy) – dítě/pacient je pro ně někdo, kdo nemá vlastní názor, nebo někdo, kdo nemůže být chytřejší a zkušenější než ony…. A musím podotknout, že si myslím, že jsem rodila ještě v té lepší porodnici. (Mimochodem na porod si stěžovat nemohu, tam mi paní doktorka i porodní asistentka hodně pomohly. I když přirozený porod to určitě nebyl.) Co slyším od kamarádek z Prahy, tam se ty porody opravdu berou jak na běžícím páse. Dokonce mi vyprávěli o případu, kdy nechali „hekající maminku" na veřejně přístupné chodbě pro nedostatek prostoru (normálně se toto odbývá na pokoji pro první dobu porodní).